Tak v Praze na letišti mě odbavují hned za panem sušinkou Třískou. Ani si nepamatuji, kdy jsem ho naposledy viděl naživo, ale je to malý sušinka stařík. Asi letí domů do států, nevidím kam přesně, ale až do Paříže to máme spolu.
V Paříži přestup probíhá překvapivě hladce (je to přeci jen Francie), stíhám kávu a Ricarda (zapomněl jsem, že chutná jak Ouzo, to bych ho vynechal) a potkáme další známé. Poprvé zapínám video na iPod Touch – Larry King Live a sleduju překvapeně, že lidi v talk show jsou vidět, tváře čitelné, prostě dá se to sledovat!!!
Pokaždé když letím nad mořem a je vidět pevnina, tak přemýšlím, kam vlastně všichni lítáme a proč!? Je pro to opravdu důvod? Stejně tam nikdy nezůstaneme, málokdy pronikneme do tajů místního života a začne se nám stýskat a prcháme domů. Každopádně nad mořem se krásně dolu promítají obláčky, jako velké stíny, nádherná….kostkovaná země!
Už jsem otrávenej, nebaví a nebaví, po 10 hodinách, ať už tam jsme! Vubec se netesim tak jako do Malajsie 
Premyslim proc ne? Je to tim, ze tady letim sam, nemam se s kym tesit, s kym si povidat….i kdyz mam vic mista a staraji se o me? Mozna je to pocit, ze se staraji, protoze musi, ne proto, ze chteji. Nebo je to tim, ze ten vylet bude tak kratky a vlastne na nej nejsem nijak pripraveny? Nebo proste tim, ze ta cesta uz trva dlouho a me boli hlava (coz je mimochodem velmi zridka 
)
